Olympiáda kocoura Vavřince

Když je ráno venku pod mrakem a slunce nevstává tak časně, Mojmír určitě zaspí. Otylka vůbec neví, jestli je den nebo noc, a Spytihněv si s tím taky neláme hlavu. Je zachumlaný do peřiny, jen růžky mu vykukují. Na kocoury mraky neplatí. Vavřinec už se nasnídal, dvakrát natřásl polštář, třikrát oběhl dvorek, drápky si nabrousil a kožíšek vyčistil. A pořád je sám. Tři postýlky jsou jak zavřené domečky, kde nikdo neotevírá. Ani na zaťukání, ani na domlouvání.

Teprve před polednem Otylka mrzutě vzdychne: „Dokud nepřijde slunce až do pokoje, vstávat nebudu! Dobrou noc!“ Vavřinec přemýšlí, jak rozehnat mraky a rozfoukat oblaka, aby sluníčko mohlo pošimrat Otylku na nose. A dostane nápad...